Začátek a konec tohoto příběhu najdete na burle.blog.cz v rubrice potoky, říčky. Nebo si klikněte Úterský potok.

Usmíváme se na tu hospodskou madonu a napadá nás všechny stejná myšlenka. Vzmáháme se pouze na dotaz, jestli je už zase svobodná a zda bychom nemohli u ní přespat. To už za ní, ale stojí její manžel, který nechal fotbal fotbalem a vlastním tělem si chrání svůj majetek.

Já jsem ale jednoznačně tu děvuchu okouzlil svým šarmem. krásou a šedivým vlasem. Okouzleně, jiskrným zrakem, nespouští z mé maličkosti modré, přenádherné oči. Nejvíce jí samozřejmě zaujal můj spodek. Usmívá se, pohled do mých očí. Tetelím se blahem a cítím, jak moje mužství se začíná pohybovat. Říká: "To co máte na noze, není to snad krev?" Putyka nechává kopané a vytryskne huronským smíchem. Láska skončila... Jeden chasník na můj účet dodává: "To není mužskej. To je převlečená ženská a má své dny."

Snad odjakživa nosím v ruksaku lékarničku. Nikdy jsem jí pro sebe nepotřeboval. Až dnes. Vykasávám nohavici a všude crčí krev. To dělá ten anopyrin, dodávám. Desinfekce, roztrhávám specielní obvaz, který jsem si "vypůjčil," když jsem v roce 1969 sloužil u vojenské polní nemocnice. Uvědomuji si, že jsou udělal fatální -nevíte někdo co je to fatální?- chybu. To už celá hospoda na televizi nekouká a řeší čí pes byl tak útočný. Zvedám se a kulhaje odcházím si poznamenat údaje z očkovacího průkazu.

Zvoním, vychází chalupář, volá manželku. Opisuji si údaje z dokumentu a vzápětí jsem pozván na kafe. Stavení je to přenádherné, s láskou zrekonstruované. Tady bych také chtěl v důchodu žít. Já ale musím být stále, furt, imervere, pořád na cestách, jinak to už neumím.